Moje cesta za vysněným tělem u oceánu

  • July 6, 2017

Pořád se držím jednoho důležitého hesla. 

Mít ráda tělo, jaký mám a zároveň pracovat na těle, jaký mít chci. Protože tohle je práce na celý život a pořád se máme kam posouvat. Ve svým těle žít musíme a proto je důležitý si to co nejvíc zpříjemnit. Nikdo nechce věčně brečet u zrcadla. Určitě jste postřehli projekt #zanormalniholky. Podporuji ho a je mi sympatický, protože sama nesnáším přearanžovanou vyretušovanou pohádku na sociálních sítích, která se jen dokonale tváří. A jak už mě nejen z instagramu znáte, tohle vám servírovat nehodlám. Protože všichni víme, že to je jen maska, nebo nástroj pro víc followerů, falešnej fame, protože běžný život prostě není takový. I ty holky mají struggles, stejně jako obyčejný lidi. Jen mají třeba víc peněz = možností, ale peníze nejsou všechno, představte si ten život za oponou. Za tím perfektním obrázkem. Servírovat dokonalost je pro mě nuda, ikdyž dokonalý život mám hlavně díky lidem, který v něm jsou. Rodina. Okamžiky.

To jsem ale odbočila, zpátky ke svýmu tělu. Myslím si, že je mnohem lepší zakousnout zuby, zamakat a mít daleko větší radost z úspěchu, než se dokola cpát nugetkama (můj případ v Praze!) a schovávat to za nálepku "mám špek, ale". Je důležitý se přijmout a ikdyž to zní jak hodně otřepané klišé, na který si moc nepotrpím, tak mít se rád je jednoduše klíč k tomu úspěchu. Stačí víc pozitivního myšlení a všechno jde mnohem snadněji, až byste se divili. Kolik peněz jste už nechali ve fastfoodu? Dobrovolně platíme za kalorie, který prostě.. nejsou užitečný, když chceme mít pěkný tělíčko. A kam jsem se po nějakém čase znovu posunula zas já? To vám dnes přiblížím v následujících řádcích.

Kašlu na makra

Za prvý, je to pro mě jako španělská vesnice – vůbec tomu nerozumím, a když už, tak si jídelníček můžu nechat napočítat na míru. Ale nemám nervy na to vážit každý gram rýže nebo masa a vzhledem k častýmu stěhování někdy ani možnosti. Nejdu na soutěž, nemusím to hrotit. Nedělám to pro pohár, ale pro svý zdraví a osobní spokojenost. Je mnohem jednoduší ty zuby zatnout než pořád fňukat (jako já pár let dozadu). Mimo jiné, od té doby co jsem se o jídlo začala zajímat trochu podrobněji, vím zhruba, co a jak funguje a stačí mi teda aktuálně jediný,

Poslouchat svoje tělo

Mám chuť na sladký? No bože, tak si ho dám. Mám chuť na housku s máslem? To miluju. V zimě namazat máslo na rohlík a popíjet k tomu kakao? Pro někoho prasárna, pro mě dětství. Normálně si rohlíky nekupuju, ale když jsem u rodičů, neodolám. Třeba teď jsem tuhle housku zrovna dojedla. A co jako. Když budu chodit kolem sladkýho co mi chutná a budu si říkat "nesmím, nesmím, nesmím!!" tak mi akorát hrábne a začnu svůj režim nesnášet, totálně vyhořím a naopak budu mít ze sebe pocit naprostýho failu, když podlehnu a přecpu se tím lahodným čímkoliv, na čem ujíždím. Stejně když jím zdravěji a odvyknu si na sladký, občas mě přepadne chuť na nějakou prasárnu jako je třeba Cola nebo Fanta, tak si to dám a víte co se stane, když si odvyknete na cukr? Jo, bude vám to připadat hrozně hnusný a přeslazený. Tak si řeknu, že jsem blbka že to piju, když to vím a je mi po tom akorát špatně. Přístě jdu kolem, mám chuť ale vzpomenu si na ten pocit, kdy jsem sotva dýchala jak jsem se přesladila a dám si radši vodu. Easy peasy. Žádný zákaz, žádný osobní vyhoření, žádný sebezklamání.

Nesnáším tě, PMS

Nic mě nedokáže rozhodit tak, jak tahle PoMalá Smrt, co nás holky potkává měsíc co měsíc. Na týden naprosto zdivočím a dokážu jíst docela divný kombinace, pak mám pocit, že jsem hrozně nabrala, protože zadržuju vodu, panikařím, že budu zase jak velryba a když uspokojím chuťový buňky a tohle šílenství zas odejde, všechno se vrátí do normálu. Logicky. Nicméně je to normální a chutě nezastavíš. A já se ani nesnažím. Těch pár dnů vám měsíční snahu do kytek nepošle. Rozhodně nehodám riskovat svý zdraví kvůli sixpacku, který je zdravou formou složitě udržitelný a já patřím mezi lidi, co v budoucnu chtějí děti, takže si se zdravím takhle zahrávat nebudu. A jídlo mi chutná, proč teda hladovět.

Co dělat, když se to nikam nehýbe

V takových případech je vždycky nejlepší začít hledat lidi, co tomu rozumí – coache, trenéry. Na instagramu a na internetech najdete desítky tisíc lidí. Vždycky se koukejte hlavně na ty reference a fotky klientů, jak ten člověk komunikuje a před odesláním zprávy si udělejte research. Společně pak nastavíte podle osobního měření nejlepší cestu a coach vás bude motivovat. Musíte si ale vybrat takového, jaký má výsledky, dejte si tedy pozor ať nenarazíte na člověka, co z vás bude chtít vytáhnout peníze a pošle vám jídelníček stejný, jako dalším 50 holkám. Já osobně doporučuju Verču, protože má lidský přístup, je to holka a záleží jí na vašem zdraví i spokojenosti. Cenově má coaching přijatelný a tyhle investice do sebe se litovat ani nedá. Moje porovnávačky a další Verči klientky jsou tady, takže když vám bude sympatická, můžete zkusit náš projekt #90DaysAnnie. V případě jakýchkoliv dotazů mi neváhejte psát, ráda to s vámi proberu, jde tu o vás a vaše štěstí a já jsem úplně obyčejná holka jako každá jiná, stála jsem na stejném startu, jako vy a překonala jsem stejné překážky. :)

Kolik vážím před a po

Ptali jste se mě na výšku a váhu před a po. Holky, tohle je zbytečný sledovat. Uděláte si akorát bordel v hlavě. Moje výsledky z 3 měsíční challenge včetně měření můžete najít tady ve fotkách. V challenge jsem po měsíci vážila o kilo víc. A víc na to nekoukám, na váhu jdu jednou za čtvrt roku jen ze zvědavosti a když se zrovna nechystáte na fitness soutěže, kde je váha důležitá, tak to nepotřebujete sledovat a není to směrodatný. Koukejte se na sebe hlavně do zrcadla a měřte si míry. Váha mi před lety v dospívání udělala celkem chaos v hlavě který trval pár let a když si prohlídnete u Verči moje výsledky, uvidíte, že tam ten rozdíl je úplně minimální, zato podle fotek obrovský. Jinak na mých 163 cm vážím 55-60 kg. Mnohem důležitější je pro mě to, co vidím v zrcadle a na volných kraťasech. A to vám řekne každý o jídle rozumně smýšlející člověk! :)

Co nejím, co jím?

Jím co chci, ale logicky nad tím uvažuju. Dopředu říkám, že se tomu nevěnuju odborně a Verča mě až tak nehlídá, jen kdyby váha stagnovala, tak můžeme řešit makra, ale to se neděje, tudíž je to pro nás zatím zbytečné. Takže k snídani obvykle sladké – mojí oblíbenou ovesnou kaši s ovocem. Ovoce mám ráda a snažím se ho jíst jen dopoledne, protože je v něm přeci jen cukr a cukr se nejí před spaním. Teda já se snažím ho nejíst, abych nenapumpovala moc další energie, už tak nemůžu usnout v normálním čase. To je pravidlo, kterého se u ovoce držím, ale když mě chytne mlsná, pořád je pro mě víc v pohodě sníst pět meruněk než půlku Nutelly. :D Druhá snídaňová varianta je slaná, takže vajíčka se zeleninou. Vločky ale vedou.

Čím dál méně mi chutná maso, ale jím hodně mořských plodů. Ryby, tuňák, losos, popřípadě krůtí. Snažím se jíst dostatek různé zeleniny, nejvíc okurky, mrkve, brokolice. Prostě zelenina. Zelenina k snídani, svačině, obědu, večeři. Tím se nic nezkazí. Přílohy nejčastěji rýže, brambory. Snažím se omezit pečivo, ale zrovna jsme omylem koupili v Portugalsku takový sladký toustový chléb a ten je teda hrozně dobrý!

Vy už si určitě dokážete odvodit, co se má kdy jíst, když chcete zhubnout. Logicky u jídla přemýšlejte, poraďte se s někým, kdo tomu rozumí, čtěte články, inspirujte se na instagramech. Takže si z toho odvodíte, co nejím. Ze života jsem vyřadila sladkou Fantu, čokoládu, bonbony, smažený, tučný, hodně se snažím omezovat pečivo, ale uplně ho nevyhazuju. Možná k tomu časem taky dojdu. Bílý nahrazuju když už, tak tmavým, celozrnným. Super je v ČR třeba večerní chlebík, který má minimum sacharidů a kupovala jsem ho v Bille nebo Albertu, doporučila mi ho Verča. Ten jsem jedla i večer. A abych to shrnula. Jím co chci, bez omezení, ale tím, že se snažím posunout to tělo zas trochu na další level, tak zkrátka dodržuju (snažím se) ty zasády, co jsou omýlané věčně všude dokola. Je to jen o tom stanovit si priority a zkusit zkousnout ty zuby, vydržet a máknout. Pak jste happy, když vidíte denně malý krůčky a rozdíly.

Oblbování sebe sama

Já z toho dělám životní styl, protože to prospívá mýmu tělu a zdraví. Takže si neříkám, že dostanu za odměnu NUGETKY v mekáči, protože jsem šikovná holka a vydržela jsem držet čistej jídelníček celý DVA týdny, tyjo. Protože odměna je to zdraví a spokojenost, když se probudím a cítím se líp. Vypadám líp. A ty nugetky jsou stejně hnusný, když zjistíte, jak se dělají. Rozumíme si? :) To samé jako když jsem šílená, že potřebuju hrozně Fantu, cukr, sladký, cokoliv, protože se cítím hrozně a po tom mi bude vždycky líp, protože čokoláda, hormon štěstí, blablabla. Mě když je blbě, tak mě obejme Johny a řeknu vám, tohle žádnej rychlej cukr prostě nepřekoná. :D

Už vás nebude honit mlsná

Zkuste se zamyslet teď se mnou. Když se ráno nasnídám ovesnou kaší, jím správně a celý den o tom jídle přemýšlím, nikdy se mi nestane, že by mě začala honit mlsná. Snídaně, svačina, oběd, svačina, večeře. Dostatek sacharidů, bílkovin i zdravých tuků. Přes instagram @90daysannie komunikuji se slečnami, které se zapojily do projektu a ani jedna z Verčiných klientek nenapsala, že by měla v průběhu hlad. Protože to jídlo a všechno co tělo potřebuje, rozložíte správně, takže díky tomu se zbavíte toho nesmyslnýho vyžraní lednice, kdy nevíte co sníst dřív a to ani nemluvím o náletech na nonstopy pro pytlíky kyselých bonbonů a Fantu v jednu ráno v Praze. Jo, mluvím o sobě. :) Teď se tomu směju, protože jsem se úspěšně drogy jménem CUKR zbavila, ale nikdy to není sranda, cukr je mrcha, netřeba víc popisovat, tu touhu po tom sladkém moc dobře znáte.

Vše je jednodušší u oceánu

Je to tak. Otázka byla, v čem je to teď pro mě jednodušší, než doma a jaký vnímám rozdíl. Velký. V Čechách máme většinu roku docela chladno. Pak jsou chvilku tropy a pak jde počasí zase do háje. Když je mi zima, nějak podvědomě se prostě vyžírám, třeba knedlíky s omáčkou (jako knedlíky od mamky s čímkoliv jsou nejlepší, to se nedá odmítnout) a takovým tím hutným jídlem. Tady jsem přiletěla do Lisabonu, jako první dostanete facku od odlišnýho klimatu (byly zrovna vedra) a v tom, kdy potřebujete spoustu litrů vody k přežití, vás na mekáč nenapadne jediná myšlenka. Šlo to samo, ruku v ruce s touhou vypadat lépe a shodit nabraný kila po operacích. Motivuje mě taky fakt, že se pohybujeme jen v teple, na pláži v plavkách a pro ten lepší pocit mě to nakopává samotnou. Na prasárny nemám chutě, cukr už nejedu, když chci tak si něco dám, ale nákupy máme úplně ukázkový, vaříme si taky jen samá zdravá jídla a v rámci objevování občas ochutnám něco místního, ale nervy si z toho nedělám. Byla by to škoda mít možnost ochutnávat a i přesto jíst dokola jen rýži s masem, vločky a čau. :) 

Cvičíš Annie?

Necvičím (bohužel). Fitko jsem naposled viděla asi z rychlíku. Mám dost pohybu. Teď často a hodně plavu. V Lisabonu jsou to jenom kopce, takže makačka na nohy i zadek. Všude pěšky. Cvičit bych ráda začala, ale nějak to u mě ještě nedozrálo do takové fáze, protože jsem vždycky super výsledků docílila hlavně jídlem, který je v tomhle případě to nejdůležitější a mě to stačilo. Takže pohybu mám hodně, zvedání činek mi chybí a stejně doufám, že se do toho jednou zase opřu, až nějak nebudu co týden někde jinde. 

Moje message na závěr:

Holky, všechno je to jenom v hlavě. Myšlenkama si utváříme svůj život. Myšlenkama přitahujeme věci, lidi, situace a události do svých životů. Sílou pozitivního myšlení se dá dokázat ledacos. Ať to zní jako sebevětší blbost, není to blbost ani trochu! Kdo tyhle vesmírný zákony přitažlivosti a myšení umí využívat, je úspěšný, dokáže velký věci a hlavně, ŽIJE ŠŤASTNÝ ŽIVOT. Sama jsem důkazem, učím to (úspěšně) lidi kolem sebe a sama jsem se učila od nejlepších učitelů a to nejen z knih. Tohle je už ale na jiný článek, kdyby vás to zajímalo, ráda se o tom někdo rozepíšu.

Těším se na všechny vaše postřehy a názory! :)

9 comments:

  1. Musím říct, ze tento článek je fakt skvěle napsaný a taky hodně motivující! Držím palce a jen tak dal �� greatm.cz

    ReplyDelete
  2. Moc jsem se na tenhle článek těšila a nezklamala jsi! Je skvělý, jak píšeš pro normální holky a sama si na nic nehraješ. Což, jak jsi psala, je v tomhle světě plném sociálních sítí docela unikát.
    Jinak docela mě zaujala ta Verča. Přemýšlím, že až se vrátím z dovolené, tak jí napíšu.
    Děkuji za tenhle článek, protože internet je plný fitness blogerek, ale pro holky, které chtějí prostě jen vypadat lépe, být zdravější a baví je to a nehoní se na soutěže a na "fitness pódia" , píše málo kdo.

    ReplyDelete
  3. Annie, super článek. Tyhle typy nakopnou a namotivují. Tvoje proměna je skvělá a pro mě pořád "neuvěřitelná" za poměrně "krátkou dobu. Falt smekám :-).

    Užívejte cestování! Jitka

    ReplyDelete
  4. Máš obrovskú pravdu s tým, že všetko je to iba v hlave. Veľakrát sa mi to potvrdilo a je to tak zvláštne až koľkokrát desivé tomu veriť , ale je to pravda. Veľmi sa mi páči tvoj prístup k životu, že si cieľavedomá a nikdy sa nevzdávaš, že si si uvedomila, čo je skutočne správne a že žiješ život aký si vždy chcela. :) určite budem rada aj za ďalší článok hlavne o tom myslení :)

    ORLLING

    ReplyDelete
  5. Článek jsem dočetla teprve teď a moc se mi líbí :) Je fajn, že jsi upřímná, na nic si nehraješ. Opravdu je nejdůležitější to, jak se člověk cítí :)

    ReplyDelete
  6. Je to presne tak, ako píšeš :) Kedysi som sa naháňala za dokonalým telom taktiež a bola som schopná cvičiť hoc aj každý boží deň. Som rada, že takýto "životný štýl" ma už "omrzel" a že som konečne prišla na to, že to nebolo zrovna telu prospešné. Som na tom rovnako, ako to píšeš v článku. Nesledujem žiadne tabuľky, jem to, na čo mám chuť, poprípade striedmo, ale rozmýšľam, čo a kedy si dám. Som hladná? Napijem sa vody. Ak pociťujem hlad stále, tak si niečo dám. Mám chuť na sladké? Tak si to dám! Žijeme predsa naozaj len raz a nevidím dôvod, prečo si odopierať. Raz za čas to nikomu neublíži. S fastfoodmi som už skončila nadobro pred niekoľkými rokmi, ale je pravda, že raz či dva raz za rok si ten cheeseburger dám. Hlavne ak niekto pozýva, lebo má stravňáky, haha! :D Všetko je to o tom mať sa rád a byť so sebou spokojný. Vážiť som sa nikdy nevážila, to podľa mňa človeka len deprimuje, keď sa váha posunie opäť nahor. A i to vždy neznamená, že človek pribral tuk :) Všetko je to v hlave, preto treba začať tam ♥

    °₊·ˈ

    Blog de la Licorne

    ReplyDelete
  7. Tolik pravdy na pár stránkách! Naprosto skvěle sepsaný, Annie :)
    Jsi jedna z mála, co si to dokázala takhle a hlavně mi přijde, že opravdu za chvilku, srovnat, jelikož většina lidí (viz třeba já) se pustí do tohohle kolotoče a jednou je nahoře, jednou dole a ta cesta je dlouhá. Ale u tebe se mi líbí, že ses s tím prostě nes*ala, zatla si zuby a je neskutečný, co jsi za takovou chvilku dokázala :)
    Nejspíš u tebe bude platit heslo "Go Hard or Go Home" ♥ :D

    ReplyDelete
  8. veľmi pekný článok a skutočne pravdivý, sama som prišla na to, že chuť na sladké časom prejde, len sa netreba týrať :)

    ReplyDelete